Z deníčku manželky: Jak jsem se stala modrou nevěstou

Předně bych se vám chtěla omluvit za moje tajnůstkaření okolo svatebních šatů. S jejich vymýšlením jsem si dala strašně moc práce a hrozně jsem si přála, aby byly pro ostatní překvapením (zejména jejich odlišná barva). A jelikož to tady někteří naši svatební hosté sjíždí, musela jsem držet jazyk za zuby (a uznávám, že to místy bylo až trapný). Několikrát už jsem měla na mále a ukázala vám třeba krajku nebo tak něco, ale nakonec jsem se vždycky nějak hecla a dotáhla to až do zdárného konce :-).

Pokud jste viděli předchozí článek nebo sledujete blog na facebooku nebo na instagramu, tak už víte hned od svatby, že jsem se vdávala ve světle modrých šatech. Cesta k tomuto konečnému rozhodnutí započala už dávno před svatbou, někdy v dobách, kdy jsem poprvé viděla fotky ze svatby mých rodičů. Moje maminka se vdávala se světle modrých šatech a mně se to vždycky moc líbilo. Strašně jí to slušelo, šaty měly krásný odstín a celkově byla taková jiná, ale přece pořád vypadala jako nevěsta. To je totiž častý nešvar jinobarevných svatebních šatů - že nevěsty vypadají spíš jak kdyby šly na ples. Už tehdy mi hlavou proběhla myšlenka, jak by to bylo hezké, kdybych se vdávala přímo v mamčiných šatech.

Jak šel čas, moje "šatové preference" se měnily. Když mi bylo asi 13, vdávala se moje teta. Měla doma pár svatebně zaměřených časopisů a já v nich viděla nevěstu v barevných svatebních šatech - champagne korzet a k tomu rudá široká sukně. Tehdy jsem z toho byla nadšená :-D. Jojo, teď to taky nechápu :-D. V tu dobu to ale každopádně byla moje top představa a kdybych se tehdy vdávala, asi bych vyrazila v takovém hrůzostrašném modelu :-D.

V průběhu věků jsem se od princeznovských šatů přetransformovala na splývavé a zároveň i na něžnější barvy. Meruňkovou, světle růžovou, zlatavou. I ta světle modrá se tam občas vyskytla, ale určitě nebyla v mém výběru na prvním místě. A když jsme se pak s Matějem zasnoubili, byla jsem rozhodnutá se vdávat v bílé. K nevěstám patří bílá, tak nebudu vymýšlet žádné speciálnosti. No, vydrželo mi to asi měsíc :-D. Já prostě nerada stojím v řadě :-).

Věděla jsem, že chci šaty splývavé a v nějaké pastelové barvě. Když jsem vyhodila všechny barvy, které se mi nelíbí, nesluší mi nebo se na svatební šaty podle mě nehodí, zbyla mi modrá a fialová. A když se mamka vdávala v modré, tak přece nebudu trhat partu :-).

Od toho byl už jen krůček k rozhodnutí vdát se přímo v mamčiných šatech. Věděla jsem, že jsou někde doma. Požádala jsem mamku, jestli by mi je nevěnovala, že bych si je chtěla nechat přešít a vdát se v nich. Mamka souhlasila, s taťkou prohledali doma všechny úložné prostory a našli nejen mamčiny šaty, ale i taťkovu svatební košili, která je ze stejné látky jako šaty. Dostala jsem povolení šaty i košili rozstříhat podle mého gusta a mohlo začít samotné tvoření :-).

Já ještě v původních mamčiných šatech

Šaty mi šila moje kamarádka Kristýna, která si založila úspěšnou módní značku Natyris. Známe se už strašně dlouho, navíc mi šila už několik věcí, takže znám její práci a přístup k zákazníkovi a oboje mi moc vyhovuje. S mým nápadem přešít 30 let staré šaty mě nevyhnala, naopak to přijala jako výzvu :-).

Když už jsem měla šaty a švadlenku, nastal kolotoč hledání vhodné krajky. Rozhodně jsem si totiž přála šaty doplnit krajkou, ale byl velký problém sehnat nějakou, která by k šatům barevně seděla. Když už to vypadalo, že budu muset objednávat krajku někde z Nindžapúru, která k nám půjde 2 měsíce a pak bude třeba odstínově úplně jiná, narazila jsem na český e-shop www.marlen.cz. Měli větší výběr modrých krajek než kdekoli jinde a navíc měli možnost objednat si jen vzoreček. Takže jsem si objednala asi 6 vzorečků a 1 krajka opravdu barevně seděla se šaty téměř na 100%. Navíc měla ve vzoru růže, já měla mít růže ve svatební kytici, takže to byl osud :-D.

Krajka alespoň trochu více zblízka.

Nevím, jestli je to bylo pro Týnu plus nebo mínus, ale věděla jsem přesně, jak chci šaty přešít. Odstranit krajzlíčky u krku a rukávy a látku zde částečně nahradit krajkou. Vím, že mi sluší výstřihy do V a že se to Matějovi líbí, tak proč se halit :-). Dál jsem si přála krajku v pase - hezky to podle mě celé šaty zjemní a pas nenásilně zdůrazní. Zároveň jsem chtěla šaty podšít, aby nikde nekoukalo co nemá :-). 

Týna si mě vyposlechla a doplnila své připomínky. Navrhovala šaty celé rozpárat a znovu sešít na moji postavu. Zároveň udělat volnější záda a nějak upravit krajzlík dole na šatech. Plácly jsme si a šlo se na věc.

Samotné šití začalo až celkem pozdě, asi měsíc před svatbou. Za tu dobu jsem byla asi na 5 zkouškách, přičemž z poslední zkoušky jsem si šaty odnesla hotové. Šaty se celé rozpáraly, aby se znovu sešívaly na moji postavu, přičemž v této fázi došlo k drobným úpravám střihu - třeba aby sukně byla splývavější, aby vršek hezky seděl na prsou atd. Šaty se trochu prodloužily níže posazeným pasem, vytvořil se výstřih do V, na ramenou a rukávech už je pouze krajka. Zároveň se udělaly volnější záda - původně jsem měla mít záda volná úplně celá, nakonec to bylo asi od půlky. Nevím, jak to Týna udělala s tím krajzlíkem dole na šatech, ale po jejím zásahu vypadal o 100% líp :-D. Nakonec se do pasu přidal pruh krajky s bordurou.

Zezadu :-).

Bylo krásné při zkouškách sledovat, jak se šaty mění a krásní a krásní :-). Myslím, že velké plus bylo to, že v prvopočátku je Týna celé rozpárala a pak znovu sešívala a během toho ještě střih upravovala. Díky tomu mi šaty daleko lépe seděly a dělaly mi hezkou postavu. Zároveň jsme šaty upravily podle toho co mi (podle mě) sluší a nesluší a díky tomu jsem se ve svatební den cítila v šatech skvěle a to je (podle mě) základ úspěchu. Když se totiž nevěsta cítí krásná, vyzařuje to z ní, tak to určitě alespoň částečně ovlivní i vnímání ostatních.

O tom, že šaty budou modré, vědělo dopředu jen pár lidí. Samozřejmě naši a brácha, pak moje kamarádky, sestřenka a Matějova sestřenka. Všichni dostali za úkol mlčet a nevím o tom, že by někdo tento úkol porušil.
Zároveň o šatech věděl i Matěj. Nevěděl, jak budou ve výsledku vypadat, ale věděl, že jsou modré a viděl i mamčiny původní šaty, když jsem je přinesla domů. Chtěla jsem, aby o barvě šatů věděl dopředu a odsouhlasil mi to. Četla jsem totiž různé diskuze, jak nevěsta měla jinobarevné šaty jako překvapení a ženich pak byl zklamaný, že nemá bílou nevěstu. Sice si nemyslím, že by to pro Matěje bylo důležité, ale pro jistotu jsem chtěla jeho i sebe ušetřit zklamání a o svém záměru mu řekla. Hned reagoval velmi pozitivně s tím, že si mě vezme i kdybych přišla v pytli :-).

Byla jsem připravená na situaci, že se šaty nebudou ostatním líbit. Že uslyším, že v tom nevypadám jako nevěsta, že modrá znamená modřiny a tak. Abych se přiznala, bylo mi to jedno. Já jsem věděla, že mi šaty sluší, připadala si v nich krásně a ta symbolika, že to jsou původní mamčiny šaty, tomu dodávala ještě šmrnc navíc. Pro pověrčivé jsem natruc šaty doplnila perlovými šperky (což znamená slzy) a vyrazila :-D.
Mezi ostatními svatebčany měly šaty velký úspěch. Jak tady všechno vysvětluju vám, tak jsem to vysvětlila i jim ve zkrácené verzi ve svatebních novinách. Zároveň se šaty moc hodily k prostředí Vily, krásně k nim ladila kytice a jak už jsem říkala, hlavně jsem se v nich já cítila krásně :-).

Problém s padnoucí kravatou pro Matěje jsme s Týnou vyřešily svérázným způsobem. Týna se zná s pány z Krispol Store, kteří se sice specializují hlavně na motýlky, ale i přes to pro Matěje z taťkovy svatební košile vytvořili krásnou kravatu, která barevně 100% sedla k mým šatům, což bylo třešničkou na dortu našich svatebních outfitů :-).

Možná celá historie mých svatebních šatů vybízí k otázce, jestli chci, aby je jednou měla moje dcera. Asi takhle - mám k tomu stejnej přístup jako mamka. Moc mě to potěší a ať si je rozstříhá jak potřebuje :-D. Týna tvrdí, že ty šaty nás ještě všechny přežijou, protože jsou 100% umělina, do toho se asi mol nepustí :-D.
I když, abych řekla pravdu - mám teď po svatbě trochu nutkání nechat těm šatům zkrátit sukni a nosit je normálně do práce. Jsou totiž táááák krásný, že se mi nechce smířit se s myšlenkou, že jen jednou a dost. No, uvidíme :-).